Zuzka

Dvacet osm dní v sukni

 Bylo jaro, čas, kdy se rádi zbavíme teplých bund a těžkých kabátů a konečně se v něčem lehčím necháme ovívat jarním vánkem. Občas sice ještě trochu zadrkotáme zuby, ale co už, přece se nesnížíme k tomu, abychom ty zimáky znovu vytahovali ze skříně. Pro ženy je to ideální čas provětrat sukýnky, i když jim možná až tak neholdují, ale vítat jaro se musí! Tak jsem si také všimla, že moje kamarádka Marie má sukni, bodejť by ne, sluší jí to. Příště ji potkávám v jiné sukni a při dalších setkáních – pokaždé sukně! Jasně, sukně jí sluší, má samé pěkné kousky, ale … kdy jsem ji vlastně viděla naposledy v kalhotách?

 Neuplynul ani týden a Marie mi nabídla účast v programu „28 dní v sukni“. Aha, tak je to tedy! Hm, dvacet osm dní, chápu, to bude mít určitě spojení s měsíčním cyklem, ale proč „v sukni“? Cože, opravdu budu nosit osmadvacet dní sukni? Každý den?? I v noci??? Po prvotním úleku (vždyť tolik sukní ani nemám!), jsem si to začala představovat… Nakonec, mohlo by to být zajímavé. A pokud opravdu propustím svá nefunkční přesvědčení, prohlédnu mechanismy, které ovlivňují mé jednání, a hlouběji se propojím se všemi čtyřmi živly, a to vše za jeden měsíc, jak mi autorka programu vysvětlila – to je královská nabídka! Ano, půjdu do toho. Cítím, že je čas na intenzivní práci, a trochu ženskosti mému šatníku také neuškodí.

 Začátek programu se přiblížil a my jsme mailem obdrželi první instrukce – uf, není toho málo – napsat si svůj osobní záměr pro program, odkrýt svá základní přesvědčení o sobě jako ženě (…) a pak připravit pár věcí. OK, dost toho mám doma, zbytek musím koupit... Začíná mi docházet, že návštěva výtvarných potřeb bude na celém programu to nejjednodušší. Program vypadá velmi nabitě – každá měsíční fáze bude odpovídat jedné životní etapě, bude k ní přiřazen jeden živel a speciální skladba od Jana Buriana (tak na hudbu se vážně těším!). Během fází budeme mít úkoly a také ještě další speciální na úplněk a nov, nebude chybět tanec, kreslení, zpěv, bazén… no, vypadá to opravdu intenzivně. Marie nás uklidňuje – program nás sám povede, živly pomohou, hudba naladí. Tak snad. Pochybnosti, zda všechno zvládnu za běžného chodu s dvěma malými dětmi, prací a blížícím se stěhováním do hor, se pomalu vynořují. Napadá mě tisíc otázek: Pochopím zadání? Stihnu úkoly? Zvládnu je vůbec? Vždyť neumím kreslit! Ani zpívat nebo tančit! Aspoň, že umím plavat.

 I. fáze

Tak a už to začalo. Jsem plná vzrušení a také obav – přesně to lidé popisují (vzrušení a zároveň strach), když se vydávají na Cestu své Duše. Ano, jsem tu správně.

Stanovila jsem si záměr pro celý program a promyslela přání. Nakreslila jsem pavoučka a ten se nečekaně rychle zaplnil. V okamžiku, kdy jsem se dala do zodpovědného přemýšlení o svých přesvědčeních, tato se na mne úplně sesypala. Vybrala jsem to nejsilnější a vypsala do pavoučka jeho vliv na jednotlivé oblasti mého života. Bylo toho dost.

 Začátek dětského období nebyl snadný, cítila jsem velký smutek, nepochopení a nepřijetí. Ale byla tu také hravost a zvědavost, očekávání... Smutek zahnalo, když jsem navázala kontakt s Andělem strážným. Ráno a večer (večer to šlo lépe, už všichni spí, ráno je frmol a občas jsem si vzpomněla až dopoledne) jsem říkala afirmace s obzvláštním důrazem na „jemně a laskavě“ :).

Jsem fascinovaná Janovou hudbou pro novoluní. Prošla jsem meditací a vše zaznamenala do pavoučka. Napsala jsem dopis svému magickému dítěti, a i když se mi do psaní vůbec nechtělo, hodně se mi po jeho dokončení ulevilo (zajímavé, ono to funguje!).

Pak jsem sepsala seznamy svých vyhladovělostí, mé vnitřní dítě je nakreslilo jako prázdné nádoby, spolu jsme je naplnily. Když jsem pak dokreslila do svého pavoučka velké srdce lásky Matky Země i se všemi, kteří mě v mém dětském období podpořili, usadil se ve mně klid.

Hudba Země mě pudí tančit, musím si skladbu pouštět několikrát dokola. Jedním z úkolů bylo následovat naše nohy, kam nás ponesou... Vzpomněla jsem si na ten úkol pozdě večer cestou domů – měla jsem čas, a tak jsem řekla svým chodidlům, že mohou jít, kam chtějí. Byla jsem zvědavá, kam mě zanesou. Ale to by nebylo mé tělo, aby se mnou nezalaškovalo – po dvou krocích jsem zůstala stát na místě jak přikovaná. A tak jsem trčela v půl jedenácté večer uprostřed Náměstí Republiky a zkoprněle čekala.... Po chvíli jsem pochopila, že mé nohy chtějí naopak klid, že se stále někam ženu a že právě toto je jejich volba. Celé mě to pobavilo, zvědavě jsem pozorovala procházející lidi a najednou mělo vše okolo zřetelné obrysy – byla jsem TADY a TEĎ. Po půlhodině jsem začala trochu budit pozornost, a tak jsem ta svá uťapaná chodidla požádala, jestli by mě ještě nedonesla domů...

 II. fáze

Přešla jsem do období konce dětství a nástupu puberty – a je to znát :) Cítím vzdor, hned říkám, co se mi nelíbí, jsem prudká, akční. Divokost se mnou cloumá, odkládám povinnosti, jsem drzá a mám touhu ponocovat, zmatečně vnímám čas, dokonce jsem si jen tak mimochodem při zběžném pohledu do spíže lokla vodky, brr... Její chuť mě naštěstí probrala do reality – dávat si panáka v deset dopoledne?

 Během „dne mladíka“ jsem si uvědomila, že kalhoty jsou opravdu hrubé oblečení...

Silně zde vyvstaly manipulace: Takhle to má být, jedině takhle je to správné“; přesvědčení: „Co je správné, v tom jsou lidé i šťastní“ (opravdu?). Cítila jsem očekávání, jak by to mělo být. V druhém období se objevil neúprosný vnitřní kritik vůči sobě samé. Vybavila jsem si větu rodičů: „Kvůli tobě...“, a zjistila, že i já ji mám ve vypjatých chvílích ve svém repertoáru, ach jo. Nakonec mě při vzpomínkách na období dospívání přepadaly pocity zmaru, „je to jedno, je to zbytečné“, „stejně to nepomůže“, mám pocit, „že mě nikdo neposlouchá, nikoho můj názor nezajímá, žiju, jako by mě uspali, vyžadují poslušnost, nemá to cenu“. Znovu jsem vypsala své vyhladovělosti (jejich význam se trochu posunul – potřeby tohoto období byly jiné). A přišla další přesvědčení – zapsala jsem je do pavoučka – neulpívat, nádech, výdech a jít dál. Děkuji za to, že to vyplavalo na povrch a je to vyčištěno.

 Vytvořila jsem si rituál menarché. Vzpomínala jsem na své pocity, když se dostavila první menstruace, a vykreslila je. Napsala jsem dopis otci – jaké by to bylo, kdyby mi dal úctu, když jsem se přeměnila z dívky v ženu?

Také jsem napsala dopis své vnitřní dívce – o síle ženy (síle pozdvihnout i ničit), o její křehkosti (a potřebě držet se svých hranic a být si věrná), o tom, že žena je Bohyně, Panna, Matka, Královna i Moudrá žena, o její cykličnosti i o úctě k našim předkyním. Snila jsem sen mladé dívky o muži (naivní, romantický...).

 Měli jsme najít něco na smetišti /v bazaru/, v sekáči, něco už dříve ztraceného a znovu nalezeného. Hned na začátku období dospívání jsem doma našla přívěšek – vyřezaný košíček z pecky broskve – který mi udělal kdysi dávno děda. To je má ztracená a znovunalezená energie dívky, dosud nezklamané, čisté a nevinné. To je to, co jsem odložila, ženskost, jemnost, něžnost, poddajnost a důvěru v ochranu.

 Úplněk

Úplňkovou afirmaci (přechod z dospívání do dospělosti) si nyní opakuji každý úplněk. Jemně se mění, vždy vyvstane něco dalšího… Po převzetí zodpovědnosti a svobodné volby mě zaplavil pocit: „Opravdu budu moci dělat, co cítí moje srdce? Hurá!“

Napsala jsem milostnou báseň (tedy, tak znělo zadání, je to spíš veršovánka). Zajímavé je, že jsem se v tu chvíli vtělila v teskného básníka a věnovala svá slova Luně. Proč jsem nenapsala milostnou báseň svému muži?! Musím to napravit...

 Zážitky z bazénu: uvědomila jsem si skok v našem naladění se skupinou, sblížili jsme se. Po počátečním „rozehřátí“ a sladění s vodou jsme pro každého udělali „porodní cestu“ –představovala jsem si, jak mne na Světě čeká Láska – cítila jsem velkou radost po projití a vyplutí na hladinu, huráá, nyní jsem opravdu na světě „celá“. Byl to krásný zážitek z vlastního porodu (euforie, já žiju), i z možnosti dát podporu ostatním. Na břehu bazénu na mne čekal můj vlk... Ještě jsme ve vodě každý sám tančili a vykřikovali, „jsem žena!“, „jsem muž!“ Během oslavného tance v kruhu šel vždy jeden doprostřed a pronesl v tanci své zvolání (jsem delfín, jsem velryba, jsem žena, jsem tady…). V kruhu žen a v kruhu mužů, proti sobě, při vzájemných pohledech do očí a říkání si, co se nám na druhém pohlaví nelíbí (osobní názor, bloky), jsem rozpustila svou nedůvěru vůči mužům.

III. fáze

 Při večerní meditaci se mým záměrem stalo být sebe-vědomá a celistvá, úplná.

Úkoly s pavoučkem šly dobře, cítila jsem své srdce celé a úplné.Pavouček nyní září.

Zametací dech již znám a ráda ho používám. Po cvičení s ním se mi vrátila zpátky energie do hrudníku, trupu, hlavy, plic, lůna a nakonec celého těla. Ráno a večer jsme opět odříkávali afirmace.

Třetí fáze je spojena s větrem a i mně se zdálo, že celá jako by „profičela“ kolem mne. Začala jsem cítit únavu z každodenní práce a pocit, že se mi na ni nedaří soustředit tak, jak bych chtěla.

 IV. fáze

Ve fázi hlubokého odpouštění se pracuje s vodou – mým oblíbeným živlem. Ráda po ní nechávám odplouvat vše, co již nepotřebuji.. Tentokrát jsme však měli připraveno jiné zadání – uvědomění si síly vlastního odporu proti změně. Běžela jsem proti proudu potoka a uvědomila si, že je zlověstně zatažené nebe, blíží se silná letní bouřka. Při přípravě na úkol jsem si oblohy vůbec nevšimla a nyní mě přepadaly obavy, jestli úkol stihnu dokončit. A tak jsem pokračovala v běhu, co to šlo. Cítila jsem, že už mi pomalu docházejí síly, ale měli jsme udělat ještě krok za hranici toho, kdy si myslíme, že už nemůžeme. A tak přidávám další a další krok, o kterém si vždy myslím, že je poslední... Sprintovala jsem už docela dlouho a moje nohy začaly tuhnout – který ten krok bude poslední? Kdy se obrátím a nechám se za vlastního bujarého jásotu strhnout řekou zpět, jak mě proud krásně ponese? Tedy, alespoň tak by to mělo probíhat. Zdálky se ozvalo zahřmění a já byla šťastná, že už se všichni schovali – alespoň mě nikdo neviděl, jak natahuji ztuhlé nohy k dalším a dalším krokům. Prosila jsem potok, ať ze mne vyplaví všechen vzdor a odpor... TEĎ, tohle už určitě musel být poslední krok, obrat! Žádné hbité otočení se nekonalo, jen nemotorná změna směru. Pokusila jsem se rozeběhnout po proudu, nijak euforické to pro mne nebylo, ale voda sílu má, protože, kdyby mě nenesla ona, tak kdo, když moje nohy byly úplně zkamenělé. Čekala jsem bouřlivější katarzi, ale pocítila jsem klid, plynutí. Doběhla jsem k mostku, stoupla si k zábradlí nad potok a ještě nechávala vše dočistit. Přemýšlela jsem o průběhu úkolu. Možná často sama na sebe nakládám víc, než je třeba, vnitřní soudce přikazuje: „Ještě, vydrž!“, pak mi již nezbudou síly užít si zasloužený úspěch... Poděkovala jsem potoku, poslala lísteček jako pozdrav Vltavě a vydala se na vlak. Hned, jak jsem nastoupila, strhla se divoká bouřka. Po těle se mi pomalu rozlévala sladká únava a já mohla v útulném vagonu, kde jsem seděla úplně sama, zahájit večírek s duchovními přáteli a spojenci.

 Vědomé čůrání je skvělá technika, kterou doporučuji „na počkání“. Zapsala jsem si: „...pomáhá zbavovat se všeho sladkého starého“ (byl ten překlep náhoda? :).

 Čtyři týdny jsou za mnou, bylo to náročné a ke konci jsem ne všechno stíhala podle svých představ. Uklidňuje mě však fakt, že každý měsíc mám znovu příležitost se do programu opět ponořit. Dokončit rozběhnuté nebo odloupnout další vrstvu, posunout se na spirále o patro výš... Během onoho měsíce jsem prohloubila vztah se svým Andělem strážným a tělesně procítila Anděla Slunce i Anděla Měsíce. Naučila jsem se je žádat o pomoc skrze afirmace. Ještě více jsem se ukotvila v živlech a, pro mne překvapivě, navázala silné spojení s větrem. Prozkoumala jsem mnohá svá přesvědčení, a i když vím, že jistě vytanou další, zjistila jsem, že s nimi lze účinně pracovat a nemám z nich už paralyzující strach. Během programu ke mně také opět přišlo mé silové zvíře – pracuji tedy nyní na vědomém každodenním naladění se na svého průvodce.

 A jak jsem se vlastně cítila v sukni? Je štěstí, že jsem si psala deník (tedy, jak bych ho nazvala – „semtamzápisník“), protože moje vnímání sukní se opravdu rychle změnilo:

1. den v sukni – Je to nové :): jiná sukně na doma, jiná na ven, košilka na noc. Dcerka říká: „Jé, mami, tobě to sluší.“ Jdeme na návštěvu – cítím se jako v tanečních! Ach ty botky, nenapadlo mě, co všechno bude třeba k sukni sladit:)

2. den – Dopoledne potkáváme známé. Ještě nikdy mě v sukni neviděli, a tak si všímají. Je to legrace – musím se naučit nasedat do auta.

3. den – Sukni jsem vždycky vnímala jako „svátečnější“ oděv, ale dá se v ní i docela dobře pracovat na zahradě, stačí zvolit kratší délku...

4. den – Pan průvodčí ve vlaku si ke mně přisedl a celou cestu mi vypráví – vzbuzuje snad dlouhá romantická sukně důvěru a touhu se svěřit?

5. den – Jedeme na hory, do našeho budoucího bydliště, a protože přijíždím v poněkud městském „dámičkovském“ modelu, neuniknu poznámkám: „Á, ty to tu pozvedneš“. Zajímavé je pozorovat „lavinový efekt“ - i ostatní ženy (ačkoli o mém programu nic nevědí) si oblékají sukně :).

6. den – Zahradničím, běhám po lese s dětmi, jezdím na kole – stačilo pět dní a cítím se v sukni úplně přirozeně.

Je pravda, že jsem musela během celého měsíce o oblékání trochu víc přemýšlet, ale – nebylo to nakonec taky trochu zábavné? Nejvíc mě však bavily reakce lidí – ať už cizích, kteří mi drželi dveře, podávali spadlé věci a pouštěli mě na přechodu pro chodce, nebo známých, kteří měli zajímavé komentáře, a zejména pak rodiny, která se po týdnu začala dožadovat vysvětlení :).

V sukni jsem se zkrátka začala cítit jinak, jemněji, ženštěji, sebe-vědoměji. A protože jsou mi tyto pocity příjemné, zůstaly mi sukně i po skončení „povinných“ čtyř týdnů.

 Zuzka

comments powered by Disqus